iMac – Historické okénko, První dojmy – 1. díl

iMac historickeSouhrou několika okolností se mi dostal do rukou Apple iMac G3 s předinstalovaným operačním systémem Mac OS 9. Jedná se právě o ten typ, který patřil mezi jedny z prvních nově uvedených produktů po návratu Steva Jobse v roce 1997. Ten, který jsme mohli na přelomu milénia spatřit – díky Applem využívanému product placementu – snad v každém druhém seriálu zámořské produkce. V tomto článku se pokusím popsat své střetnutí s výrobkem „ovocnářů“ z Cuppertina, který je pro mě vlastně prvním delším střetnutím s počítačem této firmy vůbec.

Historické okénko

Cena stroje (vyřazovaného spolu s další různě hodnotnou historickou technikou) se vyšplhala na vskutku likvidačních 150Kč. O poznání více likvidační se ale ukázala být jeho doprava –  samotná představa all-in-one počítače vybaveného CRT monitorem napoví, že hmotnost nebyla nejnižší a fakt, že byl vybaven velice „ergonomickým“ držadlem (optimalizovaným pro co nejdokonalejší zaklesnutí se do uživatelovy dlaně), asi ukáže onu míru pohody při přepravě v pravých barvách.

  

Řada iMac spatřila světlo světa již roku 1998 a můj konkrétní kousek pak v roce 2000. Uvnitř tepe procesor IBM PowerPC G3 o frekvenci 350MHz (jedná se o počítač z doby před tím, než Apple přešel na procesory od Intelu jako zbytek firem figurujících v segmentu osobních počítačů), kterému sekunduje 128MB operační paměti. Úložný prostor obstarává 6GB pevný disk. Tolik k útrobám. Při pohledu z vnějšku pak snadno rozeznáme 15“ CRT monitor, štěrbinu optické mechaniky (zde CD-ROM) a celou řadu portů. Z nich zaujme 10/100Mbps Ethernet port a dvojice na svou dobu relativně novátorských USB. Naopak překvapí nepřítomnost disketové mechaniky, stejně jako chybějící FireWire (tvůrcem standardu FireWire – IEEE 1394 – byl mj. právě i Apple).


První dojmy

První výraznější dojem z iMacu – tedy mimo to, že je modrý a těžký – zanechala dlouhá doba bootování. Mou nelibost pak ještě znásobila přihlašovací obrazovka vyzývající k zadání mně neznámého hesla. Nemilé, ale řešitelné – rychlým googlením jsem dospěl k tomu, že z instalačního CD se dá nabootovat plnohodnotný systém. A trochu delším pátráním jsem zjistil, že nejlepším způsobem, jak problém vyřešit, je vytvořit nový uživatelský účet. Jak však donutit nainstalovaný systém, aby mě k tomu vůbec vyzval? Řešením se ukázalo být přetáhnutí jisté položky A do umístění B. Někdo by možná řekl – typický Apple 🙂

Po úspěšném přihlášení mě přivítala klasická obrazovka s všudypřítomnou hlavní lištou. Pomocí File menu se dalo snadno zjistit několik základních informací o systému. Díky programu Finder jsem se mohl podívat do útrob Macintosh HD (zkratkou označující pevný disk). Kořenový adresář systému je jiný než ve světě Windows nebo u unixových operačních systémů. Zjednodušeně řečeno se v něm nachází vše – adresáře s položkami umožňujícími nastavení systému jsou pospolu s adresáři se samotnými daty. Zvláštní, ale poměrně použitelné uspořádání.

  

Samotnou kapitolou je práce s okny. Protože jsem z mládí odkojený systémy jako Windows 98 a jeho následovníky, dále pak na GNOME založenými linuxovými distribucemi, ve kterých je logika práce přeci jen podobná, byl jsem mírně zmaten. Maximalizace, která nemaximalizuje (přizpůsobí velikost okna jeho obsahu), zavírací tlačítko, které nezavírá (zavře pouze aktivní okno, aplikace běží dál na pozadí), absence stále viditelného panelu se seznamem otevřených aplikací (nutno řešit přes pravý horní roh)…

V prvních okamžicích jsem byl až dost rozladěný, zmíněná Windows 98 ze zhruba stejného období mi přišla jako vrchol ergonomie – nechávám na každém, jakým způsobem si to vyloží. Nicméně poměrně rychle jsem si zvykl a to bude ostatně celá podstata problému – zlomit deset let uživatelského návyku.

Lukáš Kotek
http://www.lukaskotek.cz/


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.